Zahraniční zájezdy

Paříž je všechno, co chceš...

Na konci září se studenti naší školy podívali do romantické Paříže...

PAŘÍŽ JE VŠECHNO, CO CHCEŠ

…jak řekl Frederik Chopin. A Hemingway dodal: „…ať člověk půjde v životě kamkoliv, jde to všude s ním, protože Paříž, to je pohyblivý svátek!“

I s námi ještě dlouho po návratu chodí ruku v ruce Paříž. Pořád se v myšlenkách vracíme k těm krásným, slunečným dnům na začátku října, kdy jsme já a Mgr. Oldřich Motáň společně se skupinou zhruba čtyřiceti studentů kráčeli starobylými uličkami nejromantičtějšího města Evropy.

Ráno po příjezdu, kdy jsme se s autobusem díky úžasným řidičům propletli až k největší krásce celé Paříže – Eiffelovce – jsme se řádně nadýchali čerstvého vzduchu, když jsme stáli ve frontě mezi jejíma nohama. Tedy mezi jejími nohami. Čtyřmi. My, kteří jsme si zvolili variantu „ušetříme a ještě něco uděláme pro svou fyzičku“ jsme stoupali po ladných křivkách jejího těla pěšky, ostatní si zvolili poněkud delší přešlapování ve frontě na výtah. Nakonec se ovšem nám všem naskytl stejně nádherný pohled na probouzející se Paříž ozdobenou odlesky dopoledního slunce dopadajícího na nové prosklené budovy i staré domy, které již něco pamatují. Ne nadarmo se jim říká památky. V následujících dnech jsme z nich viděli mnohé – ulici Champs Elysées, která se zdála směšně krátká a nakonec byla pro nás, utrmácené poutníky, výsměšně dlouhá, Sorbonnu, kde studují nejlepší mozky Paříže i celého světa, Luxemburské zahrady, tak příhodné k pořizování nádherných snímků, až kvůli nám musel odejít jakýsi pán vyrušený z poledního odpočinku, Sacre Coeur, bělající se na vrcholku kopce Montmartre, Notre Dame, zevnitř ještě mohutnější než z venku, rozechvívající v člověku struny, na které nehrajeme každý den, i rozlehlou invalidovnu, již založil Ludvík XIV. a snad ještě dnes tam člověk slyší výkřiky bolesti nemocných vojáků, dnes už zde ovšem ve vší tichosti odpočívá jen Napoleon Bonaparte.

Až na to, že se nám v metru málem ztratil pan učitel Motáň, kterému se dveře zavřely přímo před nosem a podzemní vlak jej unášel neznámo kam, vše proběhlo v naprostém pořádku. Viděli jsme, co se dalo, někteří i nakoupili, co se dalo a skoro se i divím, že po nájezdech našich studentů v pařížských obchodech ještě vůbec něco zbylo.

Poslední den pobytu jsme se vrátili do dětských let v rozjásaném Disneylandu. Byl to vskutku úžasný zážitek i pro dospělého člověka. Nevím, čím to je, ale jakmile vstoupíte za brány světa Walta Disneyho, nemůžete se přestat usmívat a chodit na všechny ty šílené atrakce, které tento zábavní park nabízí.

Říká se „vidět Neapol a zemřít“. My budeme říkat „vidět Paříž a zemřít“ (a musím se přiznat, že na některých atrakcích v Disneylandu jsem se obávala, že se tak i stane). Naštěstí jsme všichni živi a zdrávi zpět a těšíme se na další výlety, které budou brzy následovat. Tento rok toho má naše škola v plánu opravdu hodně!

Mgr. Eliška Houzimová

 

23. 11. 2015    19:53
Sledujte nás na facebooku
Sledujte nás: